close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

31.Kapitola-1.

28. ledna 2009 v 14:38 |  Harry Potter a Relikvie smrti

31. kapitola - Bitva o Bradavice



Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.

"...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace."

Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl:

"A co když chceme zůstat a bojovat?"
Část studentů zatleskala.

"Pokud jste plnoletí, smíte zůstat."

"A co naše věci?" vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. "Naše kufry, sovy?"

"Není čas sbírat vaše věci," odpověděla profesorka McGonagallová. "Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí."

"Kde je profesor Snape?" zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.

"Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel," odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.

"Okolí hradu je nyní chráněno," pokračovala profesorka McGonagallová, "ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty - "

Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.

"Vím, že se připravujete k boji." Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. "Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev."

V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.

"Vydejte mi Harryho Pottera," ozval se znovu Voldemortův hlas, "a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci."

Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla,

"Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!"

Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.

Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky.

"Děkuji vám, slečno Parkinsonová," pronesla profesorka McGonagallová stroze. "Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte."

Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.

"Havraspárská kolej za nimi, prosím," zavelela profesorka McGonagallová.

Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.

"V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!"

Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.

"Kde jsou Ron a Hermiona?"

"Cožpak jsi je nenašel - " začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.

Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.

"Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží - Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus," ukázal na Lupina, "Artur," namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, "a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy -"

" - což zní jako skvělý úkol pro nás," ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou.

"Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek."

"Pottere," přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. "Nemáte náhodou něco hledat?"

"Cože? Ah," řekl Harry, "ah, ano!"

Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy.

"Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!"

"Ano - dobře -"

Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....

Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.

To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.

Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl.

Nikdo z žijících...

Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.
Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence...

Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.

"Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!"

Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.

"Harry! Chlapče drahá!"
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody.

"Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?"
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.

"Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha - "

"Potřebuju ji - víte, kde ji najdu?"

"Uvidíme - "

Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů.

"Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy."
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.

Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá.
"Hej - moment - počkejte!"

Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.

"Vy jste Šedá dáma?"

Beze slova přikývla.

"Duch Havraspárské věže?"

"Správně."
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.

"Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.

Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
"Obávám se," pronesla a otočila se k odchodu, "že s tím ti nemohu pomoci."

"POČKEJTE!"

Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

"Je to naléhavé," dodal naléhavě. "Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle."
"Nejsi vůbec první student, který po něm prahne," pronesla opovržlivě. "celé generace studentů mě otravovaly - "

"Tady nejde o to mít lepší známku - " zařval na ni Harry, "jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?"

Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, "Samozřejmě - jak se opovažuješ naznačit - ?"

"No tak mi pomozte!"

Její klid se vytrácel.
"To vůbec - nesouvisí -" zajíkala se, "s diadémem mé matky - "

"Tvé matky?"

Vypadala, že se na sebe zlobí.
"Dokud jsem žila," odpověděla stroze, "Byla jsem Helena z Havraspáru."

"Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?"

"Diadém propůjčuje moudrost," řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, "takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord - "

"Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!" skočil jí Harry naléhavě do řeči. "Nemám čas vám to vysvětlovat - ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!"

Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.

"To já jsem ukradla diadém své matce."

"Vy - vy jste co?"

"Já ukradla diadém," zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. "Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním."

Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.

"Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli."
"Pak má matka onemocněla - vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní."

Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.

"Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl."

"Baron? Myslíte - "

"Ano, Krvavého barona," dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. "Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře," dodala hořce.

"A ...a diadém?"

"Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě."

"V dutém stromě?" zopakoval Harry, "v jaké stromě? Kde?"

"V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne."

"V Albánii," opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.

"Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?"

Zavřela oči a přikývla.
"Neměla jsem - tušení - byl tak - okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe..."

Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo.

"No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl," zamumlal Harry, "uměl být velmi okouzlující, když chtěl..."

Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit -

" - tu noc, kdy přišel žádat o práci!" dokončil Harry nahlas svou myšlenku.
"Prosím?"

"Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!" řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.
"Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat - mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč - děkuji, děkuji vám!"
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži - ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy?

Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.

"Hagride!" vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy.

"Co to - "
"Harry, ty jsi tu! Jsi tu!"

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

"Dobrá práce, Drápku!" zahřměl skrz díru. "Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!"
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

"Sakryš, Harry," vydechl Hagrid, "to je vono, co? Čas začít bojovat?"

"Hagride, odkud jsi přišel?"

"Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni," řekl Hagrid pochmurně.

"Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´"

"Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al - a kde je Ron s Hermionou?"

"To," řekl Harry, "je dobrá otázka. Pojďme!"

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

"Kam jdem?" oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

"Nevím přesně kam," odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, "ale Ron s Hermionou tu někde musí být."

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:
"Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu..."

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem - a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z Ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...
Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort, a na které Brumbál nikdy nepřišel -

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

"Madragory!" křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. "Vyhodíme je k nim přes hradby - to se jim nebude líbit!"

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.
Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

"Je to dobrý, Tesáku - dobrý!" zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

"Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!"
Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama