Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…
Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.
Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.
Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…
Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.
Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.
"Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- "
"Tohle je tvé poslední varování," řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.
"Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora."
Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.
"Odveďte ho pryč," řekla Umbridgeová.
Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.
"Další- Mary Cattermoleová," zvolala Umbridgeová.
Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.
Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.
U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.
"Posaďte se," řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.
Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.
"Jste Marry Elizabeth Cattermolová?" zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermolová přikývla.
"Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?"
Opět přikývla.
"Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme."
Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.
"Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?"
Paní Cattermollová zafňukala, že ano. "Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -"
"Ušetřte nás," syknul Yaxley. "Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií."
Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.
Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.
Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.
"Jsem za tebou," zašeptal Hermioně do ucha.
Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou
. "Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová," říkala Umbridgeová, "osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?"
Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.
"Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?"
"V-vzala?" zaštkala paní Cattermolová. "J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono - ono - ono si mě to vybralo!"
Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.
Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.
"Ne," řekla Umbridgeová, "hůlky si obyčejně vybírají pouze kouzelníky nebo čarodějky. Vy ale nejste čarodějka. Mám vaši odpověď, kterou jste vypsala v dotazníku, že vám byla poslána - Mafaldo, podejte mi ho."
Umbridgeová nastavila malou ručku: její výraz připomínal žábu, že byl Harry docela překvapen, že nevidí sítě mezi jejími pahýlovými prsty. Hermioniny ruce se šokovaně třásly. Nešikovně svrhla dokumenty, kde bylo jméno paní Cattermolové.
"To je - to je krásné, Dolores" řekla, dívající se na zářící věc v neupraveném ohybu Umbridgeiny blůzky.
"Co?" štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. "Ó ano - staré rodinné dědictví," řekla hladíc si svůj medailonek.
"To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda," pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.
"Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři."
Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost - ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.
Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:
"Mdloby na tebe!"
Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.
Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:
"Mdloby na tebe!"
Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.
"Harry!"
"Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-"
"Harry, paní Cattermolová!"
Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...
"EXPECTO PATRONUM!"
Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.
"Hermiono, seber ten viteál," řekl Harry.
Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.
"Ty?" zašeptala paní Cattermolová. "Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!"
"Vážně?" zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.
"Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!"
Řetězy se nepohnuly.
"Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?"
"Počkej, zkouším tady něco nahoře-"
"Hermiono, ti mozkomorové!"
"Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí - bude po medailonu... Musím ho zdvojit - Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.
"Podívejme! Relashio!"
Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.
"Nechápu," zašeptala.
"Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte," řekl Harry.
"Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela - "
"Harry," řekla Hermiona, "jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?"
"Patroni," odpověděl Harry.
Stříbrný jelen klusal místností.
"Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého."
"Expec - Expecto patronum!" křikla Hermiona.
Nic se nestalo.
"Je to pouze kouzlo," uklidňoval Harry paní Cattermolovou, "není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!"
"Expecto patronum!"
Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.
"Pojďme," řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.
Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.
"Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou," říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.
"Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je - ehm - oficiální pozice."
"Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium."
Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.
"Regu!" vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.
"Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?"
"Voda," zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.
"Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud..."
Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.
"Harry, jestli jsme tu v pasti...!"
"Nejsme, pokud si pospíšíme," řekl Harry.
Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.
"Kdo z vás má hůlku?"
Zhruba polovina z nich se přihlásila.
"Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!"
Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.
"Osmé patro," řekl studený hlas čarodějky, "Atrium."
Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.
"Harry!" zapištěla Hermiona. "Co chceš udělat?"
"DOST!" zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.
Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.
"Za mnou," zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.
"Co se děje, Alberte?" řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.
"Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby," řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.
Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.
"Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho..."
"Odmlouváte mi?" zuřil Harry. "Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?"
"Omlouvám se!" zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.
"Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a..."
"Mají čistou krev," řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. "Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte," zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.
Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:
"Mary!"
Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.
"Re-Regu?" Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.
Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.
"Hej, co se to děje? Co to má být?"
"Zataraste východ! HNED!"
Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.
"Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!" zakřičel Harry.
Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,
"Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?"
Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.
"Dělej!" zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.
Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.
"Regu, já nechápu…"
"Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!"
Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.
"POJĎME!" zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.
Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…
Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk
purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.
purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.